Helena zaparkovala před Věřiným domem a došlo jí, že si cestou v hlavě připravila prezentaci.

Seděla v autě s rukama na volantu a probírala si to. Bod jedna: paní Hrušková, pečovatelská služba, zná ji od Vrbových, jezdí spolehlivě a nechá se domluvit i na dvě odpoledne. Bod dvě: švagrová. Bod tři — a u toho bodu tři měla Helena dokonce připravenou větu, kterou si dvakrát zopakovala nahlas, protože zněla líp, když se řekla pomalu.

Měla to v telefonu v poznámkách. Odrážky.

Jela za kamarádkou, které je zle, a vezla jí odrážky.

Zavřela poznámky. Pak zavřela i telefon a dala ho do kabelky, mezi účtenky.

Věra otevřela dveře a začala se omlouvat dřív, než řekla ahoj.

„Jé, promiň, tady je to hrozný, já jsem chtěla vysát —"

„Věro."

„— a ono se to zas nestihlo, protože ráno přišla sestřička na odběry a pak jsme —"

„Věro. Já se nepřišla dívat na koberec."

Věra se zarazila v předsíni a chvíli obě mlčely. Helena si zula boty a nechala je ležet, tak jak dopadly. Uvědomila si při tom, že to dělá schválně, a že si to okopírovala od Radky.

V kuchyni bylo teplo a bylo tam trochu moc věcí. Na stole stály tři hrnky, jedny brýle, krabička s dělenými přihrádkami na dny v týdnu a nedělní příloha novin, otevřená na křížovce, do které nikdo nic nenapsal.

„Dáš si kafe?"

„Dám."

Věra postavila vodu a Helena stála a dívala se na dřez, kde stála myčka na nádobí otevřená v půlce vyndávání, a její ruka — úplně sama, bez ní — se natáhla, aby dodala ty tři talíře do skříňky.

Zastavila ji na půl cesty.

Byla to blbost. Byly to tři talíře. Trvalo by to čtyři vteřiny a Věře by o čtyři vteřiny ubylo.

Helena tu ruku dala do kapsy u svetru a nechala ji tam.

Zjistila, že se jí ta ruka v kapse trochu třese.

Na lednici visel papír.

Ne lísteček. Papír formátu A4, přilepený čtyřmi magnety, ve čtyřech barvách, popsaný Věřiným písmem — tím drobným, vzorným, které se učilo v sedmdesátých letech a už se nikde neučí.

**6:30** — Ramipril, Anopyrin, měřit tlak, zapsat. **7:00** — snídaně, ale ne s mlékem kvůli tomu železu. **8:00** — cvičení s gumou, 12 opakování, obě nohy. **11:00** — Petr přijde z fabriky, oběd. Modrá = co dělá Věra. Zelená = co může udělat Petr. Červená = úterý a pátek, ambulance.

Helena stála před tou lednicí s hrnkem v ruce a dívala se na to strašně dlouho.

Byl to harmonogram. Rozvržený po půlhodinách, barevně odlišený podle zodpovědnosti, s poznámkami k rizikům, s rezervou na cestu. Byl vypracovaný líp než většina věcí, co Heleně chodily z ateliérů.

A Helena to písmo poznala.

Nebylo Věřino. Bylo její.

Přesně tohle si nakreslila před svými padesátinami, když plánovala oslavu pro čtyřicet lidí. Časová osa po patnácti minutách. Barvičky. Kdo přebírá catering, kdo pouští hudbu, kdy se sundá fólie z dortu. Seděla nad tím v jedenáct večer a připadala si tak schopná.

Rozdíl byl jenom v tom, že Helena to dělala jeden večer a Věra to dělá osmý měsíc.

„To jsem dělala v květnu," řekla Věra od sporáku. „To ještě mělo být na tři neděle."

„Ty jsi to dělala sama?"

„No a kdo."

Řekla to bez hořkosti. To bylo na tom to nejhorší. Řekla to úplně samozřejmě, jako se říká, že v listopadu je brzo tma.

Pak se ozval zvonek. Ne domovní — takový ten malý, mosazný, co se dává na noční stolek.

Věra položila lžičku a šla. Helena slyšela z pokoje její hlas, o tón vyšší a o tón laskavější, než jakým mluvila v kuchyni, slyšela otevřít okno a zase zavřít, slyšela „hned, mami, hned to bude".

Byla pryč jedenáct minut.

Helena seděla v cizí kuchyni sama, dívala se na křížovku, do které nikdo nic nenapsal, a přistihla se, jak vytahuje telefon a hledá v kontaktech Hruškovou.

Palec už byl na tom jméně.

*Ona nechtěla, abys to spravila.*

Radka to řekla u ní v kuchyni nad roztátým dortem, mimochodem, jako se říká, že je venku zima. Heleně to od té doby leželo v hlavě jako kámen v botě.

*Ona chtěla, abys ji vyslechla.*

Helena položila telefon na stůl obrazovkou dolů.

A pak, protože jí to nedalo, ho ještě jednou vzala a přesunula na kraj stolu, dál od sebe.

Věra se vrátila, posadila se a Helena se zeptala.

Ne na tchyni. Ne na Petra, ne na švagrovou, ne na to, jak to zvládá, protože to je otázka, na kterou se odpovídá „nějak" a nikam to nevede.

„Věro. Co jsi měla ráda?"

Věra na ni pohlédla, jako by špatně slyšela.

„Prosím?"

„Co jsi měla ráda. Předtím."

A Helena si až po vyslovení všimla, v jakém čase to řekla. Měla. Ne máš.

Věra otevřela pusu a zavřela ji. Podívala se z okna. Pak se podívala do hrnku a chvíli s ním otáčela na podšálku. Helena mlčela. Dlouho, až se tajil dech.

„Plavala jsem," řekla Věra.

„Kde?"

„V lomu. Za Kolčavou, tam, co je ta zatopená jáma. Táta mě tam vozil na kole na rámu." Věra se poprvé od chvíle, co Helena přijela, opřela do židle. „Já jsem tam plavala i v říjnu, Heleno. Lidi si ťukali na čelo. Voda tam měla dvanáct stupňů a bylo to úplně černý a já jsem si připadala jako blázen a byla jsem šťastná."

„A kdy naposledy?"

Věra počítala.

Počítala dlouho a Helena viděla, jak jí ten výpočet nevychází, jak ho dělá znovu od jiného konce, a jak jí v půlce dojde, co jí vyjde.

„V tom roce, co se narodil Honzík," řekla nakonec.

Honzíkovi bylo v květnu čtyřiadvacet.

Věra to číslo neřekla nahlas. Helena taky ne.

Zůstaly u toho stolu do půl páté.

V jednu chvíli zavolala Bára ze studia, kvůli Doležalovi, kvůli obkladům do přízemního traktu, kvůli tomu, jestli se má potvrdit ta francouzská varianta, když je o čtyřicet tisíc dražší.

„Báro," řekla Helena. „Rozhodni to ty."

„Jako fakt?"

„Jako fakt. Ať už je to cokoli, bude to dobře."

Položila to a otočila telefon zase obrazovkou dolů. Věra se na ni podívala, ale nezeptala se.

Mluvily o Kolčavě a o Věřině tátovi, který uměl hvízdat na dva prsty tak, že to bylo slyšet přes celou vesnici. Mluvily o tom, jak Věra rok nespí. O tom, že se v noci bojí, že tchyně upadne, a že se pak ráno stydí za to, že si někdy přeje, aby to už skončilo, a že to nikdy nikomu neřekla, ani Petrovi, ani na faře, nikomu.

Helena k tomu neřekla nic. Ani „to je normální", ani „to nesmíš takhle", ani „to má spousta lidí".

Seděla a poslouchala a jednou natáhla ruku přes stůl a nechala ji Věře na zápěstí, dokud to Věra potřebovala.

Nikdy v životě pro nikoho nedělala nic těžšího.

Kolem půl páté se Věra podívala na hodiny a řekla: „Ty musíš jet."

„Nemusím."

„Musíš, Heleno. Já vím, že máš toho Doležala."

„Doležal počká."

A Věra se na ni podívala tím způsobem, kterým se lidi dívají, když si nejsou jistí, jestli slyšeli dobře. Helena si uvědomila, že za devatenáct let kamarádství tuhle větu své kamarádce ještě neřekla ani jednou.

Pak Věra řekla: „A co ty?"

„Co já?"

„Jak se máš ty. Ty jsi o sobě od té oslavy neřekla vůbec nic."

A Helena měla na jazyku *dobrý*. Cítila to slovo v puse, hotové, vypiplané dvaceti lety cviku, připravené vyjít ven a zavřít za sebou dveře.

Místo toho sáhla do kabelky.

Ten papír tam byl pořád, složený na čtvrtky, mezi účtenkami z benzinky. Za tu dobu už měl na přehybech měkké hrany. Helena ho rozložila na Věřině stole vedle krabičky s léky a otočila ho k ní.

Nízká dubová skříň s viditelnými spoji. Bez úchytek. Dvířka, která nelícují, protože ta mezera tam být má.

Věra si nasadila brýle ze stolu.

„To jsi kreslila ty?"

„Jo."

„Pro koho to je?"

„Pro nikoho," řekla Helena. „Nemám na to zakázku. Nemám k tomu ani prostor."

Věra se na ten papír dívala hodně dlouho, dýl, než se lidi dívají ze slušnosti.

„Tak to je dobře," řekla.

Helena vyšla ven do tmy, která přišla dřív, než čekala, a bylo cítit, že v noci bude mlha.

Ve dveřích za ní stála Věra bez svetru, v ruce utěrku, a řekla:

„Heleno. Ty ses dneska ani jednou nepodívala na hodinky."

Helena došla k autu a nastartovala a nechala běžet motor a nikam nejela.

Pak vytáhla telefon.

Otevřela zprávy a našla Radku — Radku, která si bere volno ve středu odpoledne jen tak, která spadla třikrát z kola a vypráví o tom jako o dobrodružství, která ví o Věře věci, které Helena nevěděla devatenáct let.

Napsala:

*Radko. A jak se máš ty?*

Dívala se na to. Bylo to pět slov a připadalo jí to jako moc.

Odeslala to dřív, než si to stačila rozmyslet, a vyjela.

Radka odepsala až v jedenáct večer.

A nebylo to „dobrý".