Ta poptávka přišla ve čtvrtek v šest ráno a Helena si ji přečetla ještě v posteli.

Doležal. Ten Doležal. Statek nad městem, který koupil loni na podzim a od té doby ho pomalu rozebíral — tři sta let staré zdivo, stodola, sýpka, dvě stě metrů čtverečních obytné plochy a rozpočet, jaký Helena za dvacet let neviděla.

*Byl jsem u paní Vrbové a viděl vaši práci. Rád bych, abyste to dělala vy.*

Vy. Ne vaše studio. Vy.

Helena si tu zprávu přečetla čtyřikrát a při čtvrtém čtení už měla v hlavě rozvržený přízemní trakt.

Pak otevřela kalendář.

Bylo to úplně jednoduché a úplně nemožné zároveň. Měla rozdělané tři zakázky, z toho jednu ve fázi, kdy se rozhoduje o všem naráz. V půlce října letěla do Portugalska pro obklady, které se nedají objednat na dálku, protože na fotkách vypadají všechny stejně a v ruce ne. Do toho měla dvě prezentace, jednu reklamaci a účetní závěrku.

A do toho tohle. Zakázka, na kterou čekala dvacet let.

Věděla přesně, jak to udělá. Věděla to tak přesně, že to ani nemusela promýšlet — tělo to znalo. Bude do dvou do rána. Šest neděl vezme na práci. Přestane vařit, přestane běhat, přestane spát a v lednu bude hotovo a v únoru se z toho sesype a v březnu na to zapomene, protože přijde další.

Dvacet let to takhle dělala. Vždycky to vyšlo.

Seděla na kraji postele a dívala se na svoje nohy a najednou jí došlo, že si přesně tuhle větu — *vždycky to vyšlo* — v hlavě opakuje jako člověk, co si dodává odvahy před něčím, do čeho se mu nechce.

V kuchyni cinkalo sklo. Martin.

Šla dolů. Nalil jí kafe, aniž by se ptal. Bylo silné a ve špatném hrnku a Helena se napila.

„Co ty tak brzo?" zeptal se.

„Přišla velká zakázka."

„Jak velká?"

„Doležalův statek."

Martin hvízdl. Znal to tam — dělal jim loni na jaře schody do sýpky, ještě než to Doležal koupil, ještě pro původní majitele.

„Tak to gratuluju," řekl.

A Helena čekala, že přijde to druhé. To „a kdy budeš doma" nebo „takže tě zase neuvidím". Roky mu to v hlavě dopisovala, i když to neříkal.

Martin ale jen dopil kafe a šel do dílny.

To ticho po něm bylo horší než výčitka. Protože v tom tichu Helena poprvé slyšela, že si tu větu vždycky dopisovala sama.

Bára byla ve studiu snad od vždycky a Helena si na ni nemohla stěžovat. Přesná, rychlá, měla oko. Kreslila přesně to, co jí Helena zadala, přesně tak, jak to Helena chtěla, a Helena si roky myslela, že to je kompliment pro obě.

„Báro. Doležalův statek. První prezentace je tvoje."

Bára se otočila od monitoru a chvíli mlčela.

„Moje jako že to připravím?"

„Moje jako že to připravíš a odprezentuješ. Sama."

„Aha," řekla Bára. A pak: „A vy tam nebudete?"

„Budu v zadní řadě. Ale mluvit budeš ty."

Helena šla do své kanceláře a zavřela dveře a asi minutu jenom stála. Srdce jí bušilo, jako by právě někoho okradla.

Těch osm dní se táhlo jako rok.

Ve středu v noci ve dvě hodiny otevřela Helena Bářinu složku na sdíleném disku. Návrh byl rozpracovaný, hrubý, na dvou místech úplně mimo. Helena si otevřela nový soubor a předělala ho. Trvalo jí to do půl páté a když skončila, bylo to o třídu lepší. Věděla to.

Ráno seděla nad tím souborem a měla kurzor nad tlačítkem odeslat.

*Ahoj Báro, jen jsem to trochu upravila —*

Trochu upravila.

Smazala soubor. Nesmazala ho hned — nejdřív si ho pro jistotu uložila jinam, a pak si uvědomila, co dělá, a smazala i tu zálohu.

Bylo jí z toho fyzicky špatně.

Ve čtvrtek napsala Doležalovi mail, že prezentaci povede kolegyně, ale že ona bude přítomná a případně doplní. Přečetla si ho a smazala „a případně doplní". Přečetla si ho znovu a smazala „ale že ona bude přítomná".

Zbylo: *Prezentaci povede moje kolegyně Barbora Šimková.*

Odeslala to a šla si umýt obličej studenou vodou.

V pátek, když Bára odcházela na schůzku s deskami pod paží, stála Helena u okna a dívala se za ní, dokud nezašla za roh.

Přesně takhle stála před šestnácti lety před školkou, když tam Adélu poprvé nechala samotnou.

Prezentace byla v pondělí v deset a Helena seděla v zadní řadě u okna.

Bára to udělala jinak.

Ne špatně. Jinak. Vzala celý přízemní trakt a otevřela ho na jih, což by Helena neudělala, protože v létě se to tam nedá vydržet. Použila hrubou omítku tam, kde by Helena dala hlazenou. A ta paleta — Bára tam dala něco mezi zelenou a šedou, co Helena měla ve svém vzorníku zařazené jako „nikdy".

Helena seděla a v hlavě si vedla seznam. Šest bodů. Sedm.

U osmého si všimla, že Doležal se předklonil.

Nedíval se na desky. Díval se na Báru a poslouchal ji a ptal se na věci, které Bára ještě neřekla, protože ho to zajímalo dopředu. Zeptal se, jestli by to okno šlo udělat i v sýpce. Zeptal se, kolik by stálo to samé s mosazí.

A pak řekl něco o tom, že v tom domě chce jednou umřít — myslel to jako vtip a Bára se zasmála.

A on se zasmál taky.

Helena seděla v zadní řadě a dívala se na dva lidi, kteří se v její zakázce smějí, a přišlo jí, že se dívá skrz sklo do cizího bytu.

*Kdy naposled se někdo smál se mnou?*

Ta otázka přišla tak zprudka, že se musela podívat z okna.

Doležal jim to dal. Podepsáno na místě, zálohová faktura do týdne, začátek v listopadu.

V autě cestou zpátky Bára mluvila. Byla nabuzená a mluvila rychle a Helena odpovídala jednoslabičně a doufala, že to Bára nepozná.

„Paní Kolářová, já jsem se strašně bála, že to zkazím."

„Nezkazila jsi to."

„Já vím, že bych to bejvala měla udělat tak, jak to děláte vy —"

„Báro." Helena se dívala na silnici. „Ne. To je právě ono."

Bára ztichla.

„Kdybys to udělala tak jako já, byla by to moje prezentace v tvojí puse. To si vždycky někdo všimne."

Znělo to velkoryse. Znělo to jako věta zkušené ženy, která pouští mladší dopředu.

Helena přitom celou cestu myslela na jednu jedinou věc a ta věta neměla s velkorysostí nic společného.

*Já jsem si dvacet let myslela, že to dělám líp.*

*A ono to bylo jenom jinak.*

*A jemu se to líbilo víc.*

Bolelo to. Bolelo to způsobem, na který nebyla připravená, protože si vždycky myslela, že až se jednou zhroutí, bude to z přepracování. Ne z tohohle.

Celý ten život stál na jedné konstrukci. Bez ní je to horší. Proto do dvou do rána, proto sama, proto nedelegovat, proto všechno. Nebylo to sobectví, nebyla to ješitnost — byl to fakt. Ona to prostě dělala líp.

A dneska jí někdo klidně a beze zlého úmyslu ukázal, že to není fakt. Že je to preference. Její osobní, dvacet let starý, vypiplaný vkus, který si spletla s měřítkem kvality.

A jestli je to jenom preference, tak ji nikdo nepotřebuje tak, jak si myslela.

A jestli ji nikdo nepotřebuje tak, jak si myslela —

Helena musela zastavit u benzinky a chvíli tam jen tak seděla, dokud jí Bára nedošla pro kafe.

Byla to úleva a byla to rána a přicházely obě naráz a nedaly se od sebe oddělit.

Večer zůstala ve studiu sama.

Nezapnula počítač. Nevytáhla žádnou složku, ani Doležala, ani ty tři rozdělané. Seděla ve tmě s jednou lampou a poslouchala, jak nad ní v kancelářích někdo posunuje židli.

Na telefonu jí naskočila zpráva od Věry: *Díky za ten dort. Byl fakt dobrej.*

Helena se na ni dívala a nevěděla, co odepsat, tak neodepsala nic. Zase.

Pak si přitáhla papír.

Nebyl to skicák, byl to obyčejný kancelářský papír z tiskárny. Vzala tužku a nakreslila to, co jí posledních deset dní chodilo hlavou vždycky večer, těsně před usnutím, a vždycky to do rána zapomněla.

Nízkou skříň. Dubovou, tvrdou, s viditelnými spoji, s dvířky, která nelícují úplně přesně, protože ta mezera tam být má. Bez úchytek. Něco mezi truhlou a lavicí, něco, co by se dalo postavit doprostřed místnosti a obejít dokola.

Kreslila to čtyřicet minut.

Neměla k tomu klienta. Neměla rozpočet, termín, zadání ani prostor, do kterého by to patřilo.

Nakreslila to podle sebe.

Poprvé po dvaceti letech.

Ten papír pak dlouho držela v ruce a přemýšlela, jestli ho vyhodí. Nevyhodila. Složila ho na čtvrtky a strčila do zadní kapsy kabelky, kam se dávají účtenky.

Nikomu ho neukázala.

Ani doma. Zvlášť ne doma.