Ten dort tam byl pořád.

Helena otevřela mrazák pro led do vody a narazila na něj — zabalený ve třech vrstvách fólie, jak ho tam před třemi týdny uložila. Dort pro čtyřicet lidí. Patrový. Se zlatou stužkou po obvodu, kterou vybírala hodinu.

Zavřela mrazák. Úplně zapomněla, že tam pořád je.

Je zvláštní, jak dokáže kus zmrzlého těsta vyvolat divný pocit v břiše.

Mohla ho vyhodit. Popravdě to měla udělat hned to nedělní ráno, spolu s chlebíčky, které nikdo nesnědl. Ale neměla na to sílu. Zabalila ho, uložila a tvářila se, že je to rozumné rozhodnutí — tak dobrý dort se přece nevyhazuje.

Rozumné rozhodnutí. To zní líp než „hodila jsem do koše pět tisíc“.

Vytáhla telefon dřív, než si to stačila rozmyslet.

*Mám v mrazáku dort pro čtyřicet lidí. Přijďte ho dojíst.*

Poslala to Radce a Věře. A pak si třicet vteřin říkala, jestli to nemá smazat, protože v té zprávě nebyl žádný čas, žádný návrh termínu, žádné „hodilo by se vám“. Nic. Jenom dort a rozkaz.

Radka odepsala za dvě minuty: *Zítra. Beru pití.*

Věra za tři hodiny: *Zkusím to stihnout.*

Zkusím to stihnout. Helena tu větu četla dvakrát a nevěděla, co si o tom má myslet.

Radka přišla v půl čtvrté odpoledne. Ve všední den. Ve středu.

„Ty nejsi v práci?“ zeptala se Helena a hned si uvědomila ten divný, neosobní tón.

„Vzala jsem si volno.“ Radka si sundala boty a nechala je ležet uprostřed chodby. „Jenom volno na odpoledne.“

„Takhle? Jen tak?“

„Přišla mi zpráva o dortu.“ Radka pokrčila rameny a podala jí láhev. „Tohle je nějaká gruzínská oranžová věc. Prodavač tvrdil, že to je zážitek. Ale za kvalitu neručím.“

Helena tu láhev otočila v ruce. Etiketa byla křivá, nalepená ručně, písmo se nedalo přečíst. Bylo to přesně to, co by si nikdy nekoupila.

„Dort je ještě zmrzlý,“ řekla. „Nenapadlo mě ho vyndat včas.“

A tam se to stalo poprvé. Helena Kolářová, žena, která má na oslavu pro čtyřicet lidí zpracovaný časový harmonogram po patnácti minutách, řekla nahlas: *nenapadlo mě to.* A ono se vlastně nic hrozného nestalo.

„Tak ho dáme na stůl a budeme čekat,“ řekla Radka. „Aspoň se u toho popovídáme.“

Seděly v kuchyni a dort mezi nimi pomalu tál. Radka mluvila o tom, jak si koupila kolo a jak s ním třikrát spadla. Helena poslouchala a čekala na tu chvíli, kdy se rozhovor obrátí k ní — kdy se Radka zeptá na studio, na zakázky, na to, jak to zvládá.

Nezeptala se.

A Heleně došlo, že je za to fakt vděčná.

Věra přišla v pět. Omlouvala se už ode dveří.

„Holky, omlouvám se, musela jsem odvézt tchyni na kontrolu a ono se to protáhlo — mají tam šílený systém, že si vás objednají na druhou a vezmou vás ve čtyři —“

„Věro.“

„— a zítra tam jedeme znovu, protože jí zapomněli udělat odběry, a v pátek pak k neurologovi, takže —“

„Věro. Pojď dál.“

Věra si sedla na kraj židle. Ani si nesundala kabát.

Helena to viděla a nic neřekla. Věra si vzala talířek a nandala si nejmenší kousek, jaký se dal ukrojit, a pak ho půl hodiny rozdělovala vidličkou na menší a menší kousky.

Byla to táž Věra, se kterou chodila devatenáct let na kafe. Táž Věra, která u Heleny na oslavě zůstala do jedenácti večer a pomáhala jí uklízet, i když ji o to nikdo neprosil.

A Helena se na ni dívala a poprvé si všimla, jak vypadá.

Ne unaveně. Unavený je člověk večer, když padne do postele. Věra vypadala jako někdo, koho ta únava přerostla a už to nemůže nikam schovat.

„Věro,“ řekla Radka a odložila skleničku. „Jak ti je?“

Obě s Helenou čekaly, že Věra řekne dobrý. Že řekne ale jo, jde to. Že řekne to, co říkají všechny holky na tuhle otázku od šestnácti do smrti.

Věra si sundala kabát.

„Blbě,“ řekla. „Je mi blbě, holky.“

Mluvila dvacet minut.

O tom, že už rok pořádně nespí. Že usne ve dvanáct a ve tři je vzhůru a leží a počítá, co všechno musí zítra stihnout, a to počítání jí nikdy nevyjde. Že se ráno budí s tím, že to nedá — ne že to nechce, ale že to fyzicky nedá — a pak to samozřejmě dá, protože co jiného se dá dělat.

Že tchyně bydlí u nich už osm měsíců, i když to mělo být na tři týdny, než se po zlomenině postaví na nohy. Že se nepostavila. Že švagrová volá jednou týdně a ptá se, jak to zvládají, a Věra vždycky řekne, že dobře.

Že jí lékařka nabídla něco na uklidnění a ona to brát nechce.

„Proč?“ zeptala se Radka.

„Protože mám strach, že už ráno nedokážu vstát.“

V kuchyni bylo ticho. Dort už roztál úplně a poleva se leskla.

Helena tam seděla a měla v sobě dva pocity naráz. Ten druhý byl horší.

Ten první byl jednoduchý. **Tohle o Věře nevěděla.** Devatenáct let kamarádství. Kafe každý druhý týden. Kabelky, dovolené, Vánoce, jedny narozeniny za druhými. A ona nevěděla, že její kamarádka rok nespí.

Ten druhý nešlo hodit na nikoho jiného.

**Ona se nikdy nezeptala.**

A ne proto, že by jí to bylo jedno. Kdyby jí to bylo jedno, bylo by to snazší — dala by si to do kolonky „mizerná kamarádka“ a šla dál. Jenže Helena věděla přesně, proč se neptala. Protože si tu odpověď před chvílí sama vyslovila v hlavě, dřív než si stačila zabránit:

*Protože když se zeptáš, dozvíš se. A když se dozvíš, musíš to řešit.*

A na jejím seznamu už roky nebylo místo na další věc, kterou by potřebovala vyřešit.

Takže se radši neptala. Devatenáct let se ptala „co je nového“ a „jak se máš“ a spokojila se s tím, co dostala, protože cokoli víc by znamenalo povinnost na víc.

Byla nejobyčejnější kamarádkou pod sluncem. Nikdy ji to nestálo energii na víc.

A pak Helena udělala jedinou věc, kterou uměla.

„Věro, počkej. Já znám jednu paní, dělá péči o seniory, měla ji jedna moje klientka a byly hrozně spokojení. Zavolám tam zítra ráno, ona ti to nastaví tak, aby jezdila třeba dvakrát týdně, a ty budeš mít aspoň úterky volné. A vůbec — proč to nedělá tvoje švagrová? Ty jí takhle supluješ? Věro, ona ti volá jednou týdně a ptá se, jak to zvládáš, tak jí příště řekni, že to nezvládáš, protože —“

Zastavila se, protože jí došlo, že mluví už dobré dvě minuty.

Věra se dívala do talířku.

„Jo,“ řekla. „To by šlo.“

A pak se zvedla, že už musí, protože tchyně má v šest léky a Petr neví, které jsou které.

Helena ji doprovodila ke dveřím. Ještě jí do ruky vnutila kus dortu ve fólii a řekla, ať se ozve. Věra řekla, že jo.

Dveře se zavřely.

V kuchyni Radka nalévala do skleniček zbytek té gruzínské věci.

„Je to hnusný?“ zeptala se Helena.

„Je. Ale zvykneš si.“ Radka jí podala skleničku. „Heleno.“

„Hm.“

„Ona nechtěla, abys to spravila.“

Helena mlčela.

„Ona chtěla, abys ji vyslechla.“

Radka odešla kolem osmé. Helena zůstala v kuchyni s roztátým dortem pro čtyřicet lidí, ze kterého ubyly tři kousky, a skleničkou, ve které ještě něco zbylo.

Slyšela Martina, jak přišel z dílny a jak se zastavil ve dveřích.

„Zbyl dort?“ zeptal se.

„Dáš si?“

Přinesl si vidličku a sedl si naproti ní. Nezeptal se, jaké to bylo, ani kdo přišel, ani proč zůstal takový kus. Prostě si sedl a jedl dort a bylo to docela příjemné.

Helena držela v ruce telefon.

Napsala: *Věro, promiň. Neměla jsem ti to řešit.*

Smazala to.

Napsala: *Věro, můžu za tebou zítra přijet? Nic nebudu organizovat, slibuju.*

Dívala se na tu větu dlouho. Kurzor blikal.

„Něco pracovního?“ zeptal se Martin.

„Ne,“ řekla Helena a položila telefon obrazovkou dolů. „Nic důležitého.“

A to byl přesně ten moment, kdy uvnitř sebe věděla, co chce udělat pro kamarádku — a neudělala to.