Ráno po vlastní nepovedené oslavě ženská zjistí jednu věc: ten nejtěžší host ještě neodešel. Spal celou noc v ní.

Helena se probudila na gauči, přikrytá dekou, kterou si tam večer nedávala. Boty nikde — a pak si vzpomněla, kam je včera kopla. V šatech, které poctivě vybírala a žehlila jako největší poklad. V puse pachuť vína, dortu a chlebíčků.

Ona, která nic nenechává náhodě ani nahodilosti.

No potěš. První den nového desetiletí se odvíjí a ona? Troska ležící na gauči. Nechci ani domyslet, jak bude vypadat každý jeden den.

Z kuchyně se ozývalo tiché cinkání skla.

Martin.

Bojím se otevřít oči. Jeho pohled. Výčitka? Zklamání?

Stál u dřezu a myl sklenice. V sedm ráno, v neděli, potichoučku — jako člověk, který si není úplně jistý, jestli v téhle kuchyni ještě něco smí.

Postavil sklenici na odkapávač, srovnal ji, pak ji radši posunul o kousek jinam. Jako by i to bylo něco, co vždycky udělal špatně.

Helena ho chvíli pozorovala. Utěrku měl přehozenou přes rameno tak, jak by si ji ona nikdy nedala. Sklenice řadil dnem vzhůru, ne jak se to „má“. A ruce se jí samy chtěly natáhnout a udělat to pořádně.

„Nemusíš,“ řekla. „Já to pak —“

„Já vím.“ Neotočil se. „Ty to uděláš líp. Vždycky.“

Řekl to tak, jak se konstatuje počasí. Bez výčitky. A myl dál.

Kdysi se ráno smáli. Helena si nevzpomínala kdy naposledy, ale vzpomínala si, že to tak bylo. Že Martin vyprávěl nějakou historku od zákazníka a ona se smála tak, že oba poprskala kafem. Někde po cestě to zmizelo. Nenápadně. Vytratilo se to jako teplo z postele, když jeden z dvojice vstane dřív.

Sousedům spravoval kdeco. Frantovi kohoutek, Boženě plot, celé ulici dával pocit jistoty, že je tady, kdyby cokoliv hořelo. „Ten váš Martin, to je zlato,“ říkali. A měli pravdu — venku zlatý byl. Venku ho někdo potřeboval. Doma ho nepotřeboval nikdo, protože doma bylo všechno vyřešené dřív, než se stačil nabídnout. Udělala z něj hosta ve vlastní kuchyni. Perfektně. Jako všechno.

Nalil jí kafe. Do špatného hrnku a moc silné — přesně takové, jaké si sama nikdy nedělala. Postavil hrnek na stůl a čekal. Ne na díky. Spíš na to, co přijde. Až řekne, že je to špatně. Až si ho zase půjde uvařit sama, protože ona jediná to dělá nejlíp.

Helena otevřela pusu.

A pak ji zase zavřela.

Vzala hrnek. Napila se toho moc silného kafe. Bylo vážně moc silné. A řekla jen: „Dobrý.“

Martin se na ni podíval. Krátce, překvapeně, jako pes, co čeká kopanec a místo něj ho páníček pohladí.

A Helena v tu chvíli neviděla muže, který couvl. Viděla to prázdné místo vedle sebe — místo, které mu roky nenechala. Zaplnila ho sebou. Svým „udělám to líp“.

Poslední sklenici domyl on. Postavil ji do skříňky — křivě, o dvě řady vedle, tam, kam ty vysoké nepatří. Helena se na to dívala.

Celé tělo ji táhlo posunout ji o těch pár centimetrů, kam patří. Znala to místo. Věděla, jak to má být.

Nechala to tak.

Zavřela skříňku se sklenicí na špatném místě a bylo to skoro jako kdyby se prala sama se sebou. Fyzicky skoro nemožné — jako první nádech po dlouhém potápění. Sklenice postavená nakřivo v její dokonalé kuchyni.

A svět si toho ani nevšiml.

„Skočím k Frantovi,“ řekl Martin ze zvyku a sáhl po klice. Tu větu Helena slyšela tisíckrát. A tisíckrát za ní slyšela to nevyřčené: protože tady mě nepotřebuješ.

„Martine.“

Zastavil se. Nic dalšího neřekla. Sama nevěděla, co chce říct. Jen ho poprvé po dlouhé době nechtěla nechat odejít dřív, než vůbec přišel.

„To kafe,“ řekla nakonec. „Uděláš mi ho i zítra?“

Nevěděl, co s tím. Pár vteřin stál mezi dveřmi a kuchyní, na půl cesty — na tom místě, kde ještě včera stávala jenom ona. Pak mu přes tvář přeběhlo něco, co skoro ani nebylo znát.

Sklenice zůstala ve skříňce křivě. Na ranním slunci. A Helena ji nešla srovnat.