Dřevo nelže. Martin to na něm poznal vždycky — kde je zdravé a kde ztrouchnivělé pod pěkným nátěrem. U lidí mu to nikdy tak nešlo. Člověk nikdy neví, co druzí drží uvnitř a co se rozsype, jen se toho dotkne.

Klečel u Franty pod dřezem a utahoval spoj, který Franta nadvakrát přetáhl a jednou nedotáhl. Dvacet minut práce. A celou tu dobu myslel na kafe.

Na to blbý kafe, co ráno uvařil moc silný, do špatného hrnku — přesně tak, jak ho Helena nikdy nedělala. Postavil ho na stůl a čekal. Ne na dík, na ten už roky ne. Čekal, až řekne, že to není ono, a půjde si ho udělat sama. Jako vždycky.

Neřekla. Napila se a řekla „dobrý“.

Jedno slovo. Franta by se smál, kdyby věděl, že kvůli jednomu „dobrý“ utahuje Martin ten spoj potřetí.

Martina měla celá ulice ráda. „Ten váš Martin, to je zlato.“ Frantovi kohoutek, Boženě plot, Zdeňkovi komín. Venku ho pořád někdo potřeboval — a on chodil a spravoval, protože to uměl a protože ho to těšilo. A taky, i když by to nahlas neřekl, protože u ostatních nikdy neslyšel, že selhal, nezvládl. Naopak. Dělalo mu radost, že vidí u ostatních radost z toho, že se mu něco povedlo. Že něco umí.

Doma ne. Doma bylo všechno vyřešené dřív, než sáhl po nářadí. Fakturu vyřídila líp, dovolenou naplánovala líp, i tu zatracenou skříňku by nakonec opravila líp — kdyby jí netrvalo tři měsíce, než se k tomu dostala.

Kdysi si řekl větu, kterou si potom v duchu opakoval dlouho: Vždyť je to jedno, stejně to po mně předělá. Vezme mi to z ruky, protože to nelícuje, není to na správném místě. Nedokonale utřené, ustlané, nakřivo.

Nejdřív jen stál a koukal se na ni, jak si to potřebuje udělat podle svého. Nechal ji být. Říkal tomu ohleduplnost. Jenomže potom ho to přestalo bavit.

Už nechtěl stát a dívat se na ni, jak všechno znovu bere do ruky a předělává. Přestal mít chuť se snažit. Při osmém pokusu o dokonalost to vzdal.

Až dneska, pod Frantovým dřezem, ho napadlo, že to možná byla pohodlná kapitulace.

Vždycky si myslel, že se stáhl, protože ho doma nepotřebovala. Teď, s klíčem v ruce a cizím dřezem nad hlavou, mu došlo, že to byla oboustranná záležitost. Nevytlačila ho. Odešel sám.

Potichu, se svým „stejně je to jedno.“ To místo vedle ní sám vyklízel, protože to bylo pohodlnější.

A dneska ráno se to jedním „dobrý“ zase otevřelo.

Vůbec netušil, jak moc se v tom cítí divně. Už si zvykl na pohodlí i na to, že doma je ten druhý. O to víc mu dělala dobře každá pochvala od sousedů.

Pořád slyšel to její „dobrý“. Čekal odpor, naštvanost a další důkaz, že to nemá smysl měnit. A místo toho sklenice zůstala tam, kde neměla co dělat.

„Dáš si pivo?“

Frantova otázka ho vytrhla z přemýšlení. Odmítl. Sbalil nářadí dřív, než stačil Franta najít další věc, na kterou by se mohl Martin ještě mrknout.

Cestou domů se ani nezastavil u Zdeňka, i když věděl, že na něj ten komín čeká.

Vzal nářadí a šel do koupelny. Klekl si k odpadu, co „počká“ — k tomu jejich, co čekal půl roku, protože se Martin nechtěl osvědčit. Odmontoval koleno, vyčistil ho, vyměnil těsnění. Práce na deset minut, kterou celé měsíce nosil jako výčitku i jako alibi zároveň.

Nikomu nic neřekl. Nebylo co. Jen to udělal.

Když uklízel nářadí, uslyšel v zámku klíč. Zůstal klečet u odpadu. Najednou se cítil jako malý kluk, který neví, co bude. Jestli si všimne. Jestli řekne, že to mohl udělat dávno. Jestli vůbec něco.

A zjistil, že mu na tom — poprvé po strašně dlouhé době — záleží.

Stejně na tom nezáleží, pomyslel si ze zvyku.

A hned věděl, že lže.